Jdi na obsah Jdi na menu
 


Další informace

O Kraniosakrální terapii jsou napsány spousty článků, jak pro laiky tak pro odborníky. Kromě napsaných knih a článků na internetu, vám zde přikládám upravený článek z angl. verze Wikipedie, kterou pro mne do češtiny přeložila Zuzka Hájková, které tímto velmi děkuji.

 

Kraniosakrální terapie (CST) je metoda alternativní medicíny využívaná osteopaty, maséry, naturopaty a chiropraktiky. Při kraniosakrálním sezení se terapeut rukama dotýká pacienta a ladí se tak na takzvaný kraniosakrální rytmus. Jemně pracuje s páteří a lebkou, lebečními švy, blánami a fasciemi. Tímto způsobem by mělo dojít k uvolnění nervových cest, optimalizaci pohybu mozkomíšního moku v míše a navrácení vychýlených kostí do správné polohy. Kraniosakrální terapie se využívá k léčení nervového napětí, bolestí šíje a zad, migrény, temporomandibulárního kloubního syndromu a chronických bolestí, jako je např. fibromyalgie. Základní teoretický model však nebyl dosud vědecky ověřen prostřednictvím běžně vyžadovaných studií.

 

Historie

Techniku kraniosakrální osteopatie vytvořil lékař William Sutherland (1873-1954) mezi lety 1898-1900. Při pohledu na lebku s oddělenými kostmi napadla Sutherlanda myšlenka, že švy spánkových kostí jsou v místě spojení s kostí temenní „zešikmené jako rybí žábra, což nasvědčuje kloubní pohyblivosti v rámci dýchacích mechanismů“.

Prohlásil, že durální membrány se při pohybu lebečních kostí chovají jako „kotevní lana“, která udržují napětí při protipohybu. Pro tři na sebe kolmé osy, mezi nimiž existuje vzájemné napětí neboli tensegrita použil termín systém vzájemného napětí membrán. Toto napětí vytváří cyklické pohyby při nádechu a výdechu lebky. Sutherlandovo pojetí vzájemného napětí membrán zahrnuje tvrdou plenu míšní s připojením ke kosti křížové. Po prozkoumání lebečních mechanismů Sutherland konstatoval, že kost křížová se pohybuje v souladu s lebečními kostmi. Své poznatky začal předávat dalším osteopatům přibližně od 30. let 20. století a pokračoval až do své smrti. Mainstreamoví osteopaté jeho dílo nejprve z větší části nepřijali, protože popíralo některé z domněnek, ve které lékaři oné doby pevně věřili.

Ke konci svého života Sutherland uvěřil, že ucítil „sílu“, která napravuje zevnitř těla klienta bez vlivu vnějších sil vyvíjených terapeutem. Podobně jako u energetických proudů Qi a Prana posunulo setkání s tím, co vnímal jako Dech života, jeho celkový zájem o terapii směrem ke spirituální úctě a jemným dotykům. Tento spirituální přístup se dostal do povědomí jako „biodynamická“ kraniosakrální terapie či „biodynamická“ osteopatie a dále se jím zabývali např. Becker a James Jealousovi (biodynamická osteopatie) a Franklyn Sills (biodynamická kraniosakrální terapie). Dle biodynamického přístupu řídí embryologické síly tvarování těla zárodečnými buňkami a pro prospěšnost terapie je tak důležité rozpoznat tato tvořivá schémata, protože se tím zvyšuje schopnost pacienta přistupovat ke svému zdraví jakožto k vyjádření původního záměru jeho bytí.

 

Primární respirační mechanismus

Primární respirační mechanismus

Vnitřní pohyblivost centrálního nervového systému

Still charakterizoval vnitřní pohyb mozku slovem „dynamo“, jehož počátkem se nachází v mozečku. Předpokládané proudění lebeční tekutiny lze popsat jako vzájemné působení čtyř hlavních složek: tepenné krve, kapilární krve (objem mozku), žilní krve a mozkomíšního moku. Lee předpokládal, že činnost takového mechanismu je založena na ose, kterou tvoří kořen mozečku a jeho hemisféry pohybující se v opačných směrech. To má za následek zvýšení tlaku, který působí na třetí mozkovou komoru. Pulzování je popisováno jako v podstatě opakované vyjádření embryologického vývoje mozku. Bylo dokázáno, že kranioSakrální terapie (CST) je jedna z účinných metod alternativní medicíny při léčbě autistických dětí.

Proudění mozkomíšního moku

Sutherland označil vnitřní proudění tekutin v primárním respiračním mechanismu termínem „dmutí“. Dmutí odkazuje na koncepci přílivu a odlivu a také na jistý rozpor mezi tím, že vlny na břehu mají stejný rytmus, i když se prodlužuje interval přílivu a odlivu na odvrácené straně planety. Dmutí nezahrnuje jen proudění mozkomíšního moku, nýbrž i pomalé kmitání ve všech tkáních lidského těla včetně lebky.

Terapeuti pracují s cykly o různých frekvencích.

·      10-14 cyklů za minutu – původní „kraniální rytmický impuls“ - CRI (taktéž jako 6-14 dob za minutu)

·      2-3 cykly za minutu – „střední dmutí“

·      6 cyklů každých 10 minut – „dlouhé dmutí“

Při nepřetržitém zaznamenávání nitrolebních aktivit u pacientů po traumatu v roce 1960 objevil Lundberg tři vlny. O jedné z nich se Lee domnívá, že se podobá právě CRI.

Výsledky jednoho výzkumu však ukazují, že lékaři nejsou schopni kraniosakrální pohyb spolehlivě změřit. Tomu nahrává i malá shoda mezi vědci. Autoři tohoto výzkumu došli k závěru, že tato „chyba v měření může být tak zásadní, že možná zpochybní mnohá klinická rozhodování“. Terapeuti alternativní medicíny zdůvodnili tento výsledek „unášením“, ke kterému dochází mezi pacientem a terapeutem, což je princip, který nebyl vědecky dokázán. Dle další studie není možné kraniosakrální pohyb spolehlivě vyšetřit pohmatem.

Pohyblivost nitrolebních a intraspinálních durálních membrán

V roce 1970 zpozoroval Upledger při chirurgickém zákroku na šíji jev, který popsal jako pomalé pulzování uvnitř míšních plen. Pokusil se membrány udržet v klidu, ale zjistil, že síla, která pohyb způsobuje, je příliš mocná.

Vznikla teorie, že při  kraniosakrální léčbě se membrány v těle chovají jako osa pro omezení ve fasciích a kraniosakrální terapeuti dokáží vnímat změny vlastností, které jsou způsobeny například infekcemi či alergickým podrážděním.

 

Pohyblivost lebečních kostí

Lebeční švy jsou po svém spojení téměř nepohyblivé a tím tlumí pohyb mezi lebečními kostmi. Dle Leeho (2005) vznikla tato myšlenka v polovině 20. století a byla chybně vykládána v pracích autorů, kteří doufali, že dají do vzájemného vztahu spojení lebečních švů s chronologickým věkem lebky u archeologických vzorků. Lee tvrdí, že autoři žádnou korelaci mezi uzavřením lebečních švů a chronologickým věkem jednotlivce nezjistili, a také, že většina lebek nevykazovala vůbec žádné uzavření švů kromě těch, které byly strukturálním důkazem patologického fyzického traumatu. Lee cituje mnoho důkazů o pohyblivosti v rámci lebky a moderní knihy o anatomii naznačují, že u některých švů není spojení úplné. Gray ve své Anatomii uvádí, že „když jsou tyto švy spojeny suturálním vazivem a okosticí, dochází k téměř úplné imobilitě.V učebnicích, které se zabývají lebkou, se lze dočíst, že pohyb lebky je možný při ohýbání a natahování, protože švy jsou mobilní. Sfenobazilární spojení (SBS) – spojení základny kosti klínové a týlu – by mělo být ukončeno do věku 25 až 30 let. Stále si ale uchovává omezenou hybnost. Dle alternativní teorie pohybu sfenobazilárního spojení vyučované při školeních kraniosakrální terapie nejsou švy nutně zcela otevřeny, ale jde spíše o „ohyby“ podobné předem ohnutým ryskám na lepence.

 

Průběh terapie

Při kraniosakrální terapii leží klient zcela oblečen na zádech. Ošetření trvá asi hodinu. Jako obecný návod slouží protokol o deseti bodech dle Upledgerovy metody, které zahrnují (1) zhodnocení základního (stávajícího) kraniálního rytmu, (2) určení nulového bodu na lebeční spodině v rámci tohoto rytmu, (3) houpání kostí křížovou, (4) prodlužování páteře v bederní-křížové oblasti, (5) působení na pánevní, dýchací a hrudní blány, (6) uvolnění kosti jazylky v hrdle, a (7-10) působení na každou z lebečních kostí. Terapeut smí sám posoudit, které kroky jsou pro klienta vhodné, a může nebo nemusí je provádět v daném pořadí s ohledem na časová omezení a rozsah traumatu.

Ruce jemně pokládá na pacientovo tělo a ladí se ně pomocí „naslouchání“ rukama nebo, Sutherlandovými slovy, pomocí „myslících prstů“. Pocit, který terapeut při naladění se na pacienta prožívá, se popisuje jako unášení. Pacienti často popisují hluboké uvolnění jak při terapii, tak po ní, a mohou se cítit omámení. To bývá všeobecně spojováno se zvýšením hladiny endorfinů, avšak výzkumy ukázaly, že tyto účinky může způsobovat endokanabionoidní systém.

 

Kraniosakrální terapie